Je tomu již 8 dní..osm dní, co jsem odjel ze Španělska, co
jsem doma, jsem v čistém, batoh je vybalen, foták leží na skříni a já mám
zase na chvilku pevnou postel a střechu nad hlavou…..slyším kolem sebe starou
dobrou češtinu a milující a přející čechy…sleduji lidi, kteří se řídí časem,
příkazama a vykonávají každodenní rutinu a lidi, co nemají čas samy na sebe,
kteří zase remcají, jak je vše drahé a blá blá blá blá. Vítej v Čechách
Adame……hmmm…… jo a jsem zase o rok starší..supééééér :-D ….Útíká to nějak
rychle, co myslíte?
Jako by to bylo včera, kdy jsem stál na malém náměstíčku,
silně pršelo a já se díval na Katedrálu. Zvláštní pocit,možná hlavně proto, že
zde mnoho lidi končí. Je to celkem divné, každý den totiž jen jdete,jíte a staráte
se kde budete spát. Potkáte nové kamarády, některé ztratíte, některé znovu
naleznete. Každý den studujete mapu,knihu, či aplikaci v mobilu a
domlouváte se, kde bude dnešní cíl cesty, kolik km to je, kde se dá nakoupit,
jestli se bude vařit atp.…. A stále koukáte na tu dlóóóóóuhou trasu… a najednou,
jako lusknutím prstu, tam stojíte, kapky deště Vám stýkají po obličeji, na sobě
ani kousek suchej, ale vaše tvář vyjadřuje jasné známky úsměvu je absolutně
jedno, jak silný déšť je, objímáte se, tančíte a užíváte si tento, tolik
vytoužený moment, pro který mnoho lidí šlo i na hranicích svého zdraví,
nevěřícně na Vás pár turistu kouká a nechápe, nebo možná, že ano…ale je to
jedno…naprosto jedno…máte chuť křičet blahem, jsme tady, dokázali jsem to…Možná
by to člověk prožíval jinak, kdyby tady stál sám a díval se kolem sebe, jak se
ostatní skupinky radují a provádějí, to samé, co dělá naše skupina právě teď,
kdo ví… Bohužel se však neubráníte pocitu uvnitř sebe a uvědomujete si, že zde
plno Vašich Camino přátel končí, že je to poslední společný večer, že to tady
„opravdu končí“, že druhý den letěj domů k rodinám,do práce nebo
k budoucím ženám a vy budete pokračovat bez nich…sám.. Ale ten první
pocit, ta radost, že ste došli, všichni a v „pořádku“ netřeba popisovat.
Opravdu je to silný okamžik, obzvlášť pro nás. Když následně vstupujete do
Katedraly, kde každý rok před Vámi projde nespočet lidi, lidí, kteří ujdou/ujedou
stejnou trasu, nebo poloviční, ale na tom nezaleží, je úžasný, uvnitř to vypadá
nádherně, a když hledáte, kam si sednete, každý poutník Vám přikývne s náznakem
úsměvu a v oku má takové: dokázali
jsme to,,sme tady.. usednete a
začne mše pro poutníky, které sice nerozumíte,když se však rozezní varhany a
zpěv tak je Vám to jedno pomalu Vás z toho zamrazí. Sedíte a tiše jen
nasloucháte, pohledem sledujete okolí kolem sebe…někteří mají zavřené oči,
někdo je jen zahleděný, jiný studuje architekturu a někomu stékají slzy po
tváři. Sledujete sochu Svatého Jakuba, ke které každý poutník, věřící či nevěřící
přichází. Každý si zde přeje nějaké to přaní, odpuštění, prosbu nebo jen prosté
poděkování, ať je to za cokoliv.
……a co říci závěrem…….že v Santiagu………..
……………mnoho mých přátel končilo, vlastně skoro všichni… Na
svojí první skupinu Amandu,Davida,Roba, Younga, Paca a další jsem zde bohužel
nenarazil, číslo na ně jsem neměl, škoda, chtěl jsem se rozloučit. Petra mě
však později říkala, že to bylo slzavé loučení a noc byla dlouha J … Možná lepší, že jsem
u té slzavé řeky, která se později stala mořem, nebyl…
Teď jsem v Trutnově, sedím u našeho památníku a dívám
se na mé rodné město, slunce je schované v mrakách, je příjemné teplo
v dálce v horách se vypařuje pára a po krátkém dešti nasávám čerstvý
vzduch. Při pohledu na hory a vzdálenou Sněžku mě to trochu připomíná Camino
Norte, ale ať se dívám, jak se dívám, batoh a moře kolem sebe nevidim…. Kdo
četl blog…ví víc
…Děkuji všem, které jsem na cestě
poznal a doufám, že tím to nekončí…
Tak příští rok...?....
